Monitorské rozhovory #4

Mgr. Markéta Lajnerová

Contracting specialist, Parexel

 

Markéta o sobě říká:

„Jsem multižánrová manažerka se zájmem o hudbu, zpěv, ale i bilaterální spolupráce. Moje duše souzní s vážnou hudbou, mojí duši vyživuje zpěv, milá společnost, harmonizuje ji komunikace v cizích jazycích a milá společnost. Moje profese je self-management, v této chvíli v oblasti kultury, ale i klinických studií.“

 

Vaší specializací je vyjednávání smluv.

 

Mohla byste Vaši práci více přiblížit?

 

Ano, dvanáct let se věnuji vyjednávání smluv pro klinická hodnocení. Začala jsem jako novicka, v mě naprosto neznámém oboru, ve vyjednávání smluv pro státní, fakultní nemocnici a za deset let jsem se potkala ve vyjednávání snad se všemi operujícími sponsory a CRO v České republice.

Míru a dosah této zkušenosti jsem ocenila až v Parexelu, kde je moje role jiná a stejná zároveň. Typ organizace CRO je typem servisním, nemocnice pak koncovým zákazníkem, a v tom je ten největší rozdíl v práci, i v myšlení.

V nemocnici si definujete podmínky, za kterých bude hodnocení probíhat. V CRO tyto podmínky musíte pochopit, akceptovat, nebo vyvrátit, ale v tom je ta práce neskutečně těžká, na hraně mediace, a ne vždy dobrým koncem. Člověk musí absolutně upozadit své ego, zkusit navnímat, co pro sponzora i nemocnici je kruciální a najít nějakou středovou plochu, která povede k výsledku. Velmi vysoká míra vyjednávající taktiky, kterou já nesmírně oceňuji a bez té předchozí zkušenosti z nemocnice, bych vůbec neobstála.

Světy jsou to naprosto odlišné a také způsob chování i jednání je jiné. A já jako smluvní vyjednavač toto musím pochopit, zanalyzovat a implementovat, pak lze uspět.

Bohužel tuto práci komplikují stále přibývající technická „vylepšení“ v podobě mnoha systémů, kterým nikdo pořádně nerozumí a to na obou stranách, ale přesto přibývají a jsou součástí již tak těžké agendy.

 

Jak jste se k této práci dostala?

 

Byla to náhoda, ne úplně z těch veselých příhod.

Jsem originálem zpěvačka a hudební vědec. Pohybuji se v oblasti kulturního managementu a vedla jsem 10 let svůj festival komorní hudby, ale protože kultura je věcí neziskovou, hledala jsem ještě činnost, která mě pomůže se zabezpečit a mít rodinu. A na jednom koncertě prostě došlo ke kontaktu a nabídce, i když já vůbec netušila, k čemu dávám svolení. Rodina nakonec zemřela, tak jsem zůstala v tomto oboru a více se profilovala.

Dnes nelituji, měla jsem 8 let skvělého nadřízeného náměstka a mohla jsem díky jeho otevřenosti a důvěře aplikovat mnoho z neziskového sektoru do státních zajetých principů a přesto se pohybovat v hraně zákona. Nejvíce se to povedlo v rovině finančního ohodnocení všech, co na studiích pracují a jsou zároveň zaměstnáni v nemocnici.

Povedlo i se nastavit chápání vyjednávání jako korporátní proces s deadliny a rychlostí, která není úplně v souladu s běžnými nařízeními v nemocnicích. Ale náš tandem byl spolu s erudovanou právničkou schopen všechny tyto podmínky inkorporovat tak, že byl zvýšen obrat, zkrátila se doba vyjednávání a v nemocnici jsem neměla nepřítele z řad pracovníků studií. Značka ideál. A to celé se mi mnohem později povedlo i pomoci implementovat v jedné další nemocnici na západě Čech, což pro mě bylo potvrzení, že věc se podařila.

 

Co Vás na této práci nejvíc baví?

 

Na to navážu i tím, že i přes neustále vzrůstající agendu, na kterou jsem byla 10 let úplně sama, a přesto klapla bezchybně, jsem mohla zůstat i u svého původního oboru – vymýšlet projekty s vážnou hudbou, psát dotace pro profesionální sbor, kde jsem statutárním orgánem a zároveň i zpívat a vyživovat již tak celkem zkoušenou duši.

 

Co je pro Vás naopak největší výzva?

 

Největší výzva nastala nyní – zjistit kam dál, protože je jasné, že svět se zrychlil, vše se neuvěřitelně komplikuje, člověk nemládne, přesto je na něj vyvíjeno čím dál větší tlak na výkon i hodnotu. Mojí výzvou nyní, je poznat, co dál a najít sílu se tam rozejít…. Kam, to se uvidí. Duše má nějaké potřeby, které nejdou přeslechnout, ale člověk musí respektovat i společenské zařazení a žít v určitém, nastaveném paradigmatu. Najít soulad, spokojenost a harmonii, po které duše touží, je nyní největší výzvou.

  

Je těžké v nemocnici vyjednat smlouvu? Kolik času to průměrně zabere?

 

V poslední době je to celkem nadlidský úkol. Je dán několika premisami, které je jen těžko měnit. Pokud by Ministerstvo zdravotnictví začlenilo do své agendy také tuto a byla nastavena nějaká smluvní a rozpočtová, ale i technická pravidla, (např. jako mají státní nemocnice v Itálii), bylo by vyjednávání mnohem lehčí, rychlejší, bez větších zklamání na obou stranách, bez prodlev a mnoha technických požadavků, jež nejsou pochopitelné ani přijatelné pro jednání.

Zkrátka, doba se nesmírně zkomplikovala a tento bohatý business je založen na rychlosti vyjednání při zachování maximální kvality a souladu se světově platnými guidelines a to se stává čím dál nemožnější.

 

Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít manažer v oblasti klinických hodnocení?

 

Je to směs asertivního přístupu, popření ega, ale zároveň slušná razance a velká míra schopnosti argumentace a to nejméně ve dvou jazycích. 🙂 Není toho málo.

 

Od malička Vás provází zpěv.

Jak jste se ke zpívání dostala ?

 

Velmi naivním způsobem. Hrála jsem od malička na klavír, pocházím z evangelické hudební rodiny, bylo tedy přirozené, nemít jen školu. V osmi letech jsme se s kamarádem přihlásili do Bambin, o rok později jsem pak přešla do Kühnova dětského sboru, kde jsem byla do dvaceti let. Ano, bylo nás mezi třiceti koncertními dětmi i několik, co už byli vysokoškoláky, přesto jsme reprezentovaly zemi v dětském sboru.  Jako dítě jsem ale znala jen disciplínu a neznala volné víkendy, kamarády. 3x týdně klavír, 3x týdně sborová zkouška a jazyková škola….

Moje první návštěva kina byla v 15 letech, kdy mě prarodiče odeslali do severoněmecké rodiny na prázdniny, abych se rozmluvila v němčině. Bez mobilu, bez telefonu. Dnes něco jako science fiction pro většinu rodičů… Tam jsem viděla v ostrovním kině Hiddensee Pretty Woman v originále s německým titulky. 🙂 Umíte si představit, co jsem z toho měla. 🙂

Ale po letech hostování přes prázdniny v opeře Mozart ve Stavovském divadle, jsem udělala konkurz do Kühnova smíšeného sboru, kde jsem dosud.

V mezidobí jsem byla také 1 rok jedinou dosud českou, členkou prestižního Arnold Schönberg Choru a provedla světovou premiéru soudobé opery na Salzburských Festspiele. Spolu s mým stipendiem v New York City Opera největší a nejhlubší životní zážitek, který změnil můj vnitřní svět i hodnoty.

 

Vyjednáváte i dotace a granty v oblasti kultury.

Jak je tato oblast náročná a jaká má specifika?

 

Ano, dělám to paralelně již 20 let. Nejdříve v Tanci Praha, pak ve svém Festivalu, poté pro sbor. Baví mě to, je to těžká, ale kreativní práce. Co si vymyslíte a jak dobře jí zformulujete, prodáte, to pak můžete vidět vyrůstat, a to je moc hezké. A i díky dotacím jsem vyhrála stipendium do New York City Opera – tam měli celé Grant Department; naučila jsem se vnímat dotaci jako smlouvu, rychlé, pregnantní dílo, které, pokud vystihnete smysl, cíl a správně určíte milníky a cenový management, máte šanci uspět.

I teď přemýšlím, že bych chtěla rozvinout tuto dovednost v bavorsko-českém příhraničí a přispět k rozvoji něčeho, co se nyní velmi často speluje v rámci EU i Visegradského regionu a mohla tak konečně využít jak angličtinu, tak i mě blízkou němčinu.

V posledních letech jsem přišla na chuť i EHP Norway grants. Získali jsme pro sbor kolegyní již podruhé dvouletý grant v oblasti kultury a jsme tak jediným živým tělesem, komu se to podařilo. Paradox – nemáme kancelář, dotace píšeme každá zčásti doma v angličtině, vše se řeší za pochodu, ale minulý audit jsme zvládli naprosto bez komplikací a to je odměna největší.

Věřím, že to tak bude i za rok, až tento projekt skončí. Jen je čím dál těžší být aktivní v tolika rovinách, večerní tříhodinové zkoušky a profesionální vystoupení a všude poskytovat maximum, to si není cesta dlouhodobého charakteru.

 

Kdo Vás v životě nejvíce ovlivnil, případně kdo je Váš vzor?

 

Nemám lidský vzor, mám dar velké intuice a konkrétní představu, s kým bych chtěla být, pracovat a sdílet svůj životní prostor. Měla jsem takového partnera a věřím, že takoví lidé ještě zde existují a třeba mě i do cesty ještě přijdou, tímto je laskavě vyzývám a děkuji, že jsou. 🙂

 

Sledujete na LinkedIn nějakou zajímavou osobnost?

 

Sleduji jednu paní doktorku, psychiatričku. Moc oceňuji její myšlenky v tomto těžkém a často smutném oboru. Ale já sledují více linií, ráda sleduji kulturní instituce, umělecké úspěchy svých kolegů, kamarádů a taky moc ráda sleduji destinace, kam by moje duše nejraději odplula načerpat vnitřní krásu. Mám poct, že jí čím dál více postrádáme, ale i hledáme.

A až takové destinace budu moci navštívit a trochu se v nich pokoupat a nasát energii, budete mít odpověď na Vaši poslední otázku – Jak odpočíváte a nabíráte síly? 🙂

 

Děkuji za rozhovor!

Bylo mi ctí!

Markéta